Cirkev není povolána jen aby se zavirala sama v sobě nebo izolovala se od světa, jenom proto, aby hlásala evangelium všem lidem až na konci světa. Je to první evangelizačni forma, jmenující se Missio Ad Gentes. Adresátem misijní aktivity církve jsou všichni ti, kteři ještě nepoznali Krista a neuznali v něm jediného spasitele člověka. Jsou to představitelé nekřestanských církví, lidé církevně lhostejní a také ateisté. Misijní aktivita církve jim dává možnost poznání „Dobré zprávy” (evangelia) a připojuje je do společnosti Kristovi cirkve.
Budou nejen boží realitou, ale taký institucí o lidských proměnách, církev v celé své historii plní misjní hlásání evangelia různými spůsoby, které záleží na tom, jaké byly společné a kulturní podmínky, a také na specifické situaci a mentalitě lidí v daném období. Evangelium pochází od Boha, jenomže způsoby jeho hlásaní jsou částečně lidským dílem, proto je zapotřebí kritické reflexe a odvahy k nutné změně pokud jde o formu realizace misijního určení.
Misie v dnešní době to není jen cestování do dalekých zemí, ale také cesta učedníků Krista k vlastnímu nitru, aby prohloubili vlastní víru, očistili motivaci svého působení, objevili nakonec motivaci křesťanské kredibility, aby znovu evangelizovali sami sebe a blízké okolí, aby odpovídali na dary Ducha Svatého, aby se stali pro dnešní svět vzorem (ikonou) Boží lásky k člověku.
V Redemptoris Missio Jan Pavel II klade otázky, které se odvolávají na dnešní pochybnosti: „ Jsou misie ještě aktuální ? Nezastupují je mezicírkevní dialog?“. Odpověd Svatého Otce je přímá a jednoduchá: „ Cti přesvědčení a způsoby církevní citlivosti jiných lidí je za potřebí jednotně vyznat naši víru v Krista, jediného spasitele člověka. Tu víru, kterou jsme obdrželi jako dar z výsosti bez naší zásluhy.“
Křesťan je povolán k tomu, aby se sv. Pavlem opakoval : Nestydím se za evangelium (Řim. 1, 16 ). Církev nemůže nehlásat Krista. Misie jsou jistou konsekvencí naší víry v to, že mimo Krista není spása. V naší době je vidět tendenci, aby se spase dal jenom jistý laický význam. Mnoho mimocírkevních institucí a prostředí má ve svém programu „spásu“ člověka. Jsou to jenom programy poloviční a redukované do horizontálního průměru, které nešiří integrální osvobození člověka od morálních, společenských a duchovních hrozeb. V této situaci je potřebnější dát světu svědectví „Dobré zprávy o spáse v Kristu“.
Podstatnou formou evangelizace, kterou je misijní aktivita církve, je spojena s výjimečně těžkým a komplikovaným procesem komunikace mezi lidmi, která má vést ke komunikaci mezi Bohem a člověkem. Vzít na sebe tento úkol jako Kristovi učedníci ve své době a podmínkách, vyžaduje překonání specifických překážek a získání umu zkušeností. Stáváme se dobrými nástroji pro evangelizaci tehdy, když disponujeme hlubším porozuměním poznání, že setba Božiho slova je nejdříve věcí milosti a modlitby, a ne zkušenosti naši komunikace, kdy umíme navázat osobní kontakt s posluchačem, kdy mu předáváme ne pouze Boží pravdu o člověku, ale také Boži lásku k němu (člověku).
Jen v tomto smyslu nabírá význam znalost metod a technik komunikace, umění výběru jazyka a argumentace, respektovaní antropologické a teologické podstaty komunikace mezi lidmi, a také korektně se spoléhat na dynamiku skupiny. Hlásání Božího slova není jen jedním z množství odkazů, které dnešní svět adresuje člověku, ale je to prostor, v kterém Bůh přichází do vědomí, srdce a svědomí konkrétního člověka, aby ho vedl cestou obrácení a spásy. Misionář je proto nositelem nejvíce neobvyklé komunikace, jakou si mužeme představit na této zemi.

ks. Marek Dziewiecki